sharome 10
Sharome 10
Je brzo ráno a téměř všichni ještě spí. Jen služebnictvo už nespí, aby se mohlo ujmout svojí každodenní práce. A další osoba, která už nespí, je král. Michal se prochází za šedého rána po zahradě. Přemýšlí o všem, co se stalo od včerejšího odpoledne. Také se mu vrací různé vzpomínky z blízké i dávné minulosti.
Je nervózní a chvílemi si sedne na kámen. Ale sedět nikdy dlouho nevydrží. Přemýšlí, jak by mohl získat zpět svou sestru i její kamarádku. Opírá se o včerejší dohady, ale vždy podlehne rozptýlení.
Ať jím jsou vzpomínky nebo šedavé okolí nebo líné vstáváním slunce. Pozoruje shluky barevné zahradní krásy vytvořené jeho babičkou a jeho matkou.
Jelikož je ještě poměrně brzo, nenapadne Michala, že by ho mohli shánět. Zatímco se po něm už ptají. Hlavně Jakub.
„Pane.“ Ozve se znenadání za jeho zády. Ale Michal se nelekne. Přestože tu nikoho nečekal.
„Pane, snídaně je připravená. Čeká se jen na vás.“ Oznámí svému králi sluha. Ten na něj jen pohlédne a přikývne. Pak se opět zadívá na východ. Sluha se vzdálí zpět do hradu. Michal si sedne na jeden ze spousty kamenů, které jsou nerovnoměrně rozmístěné kolem hradu. Pohledem sklouzne z východu k zemi a pak na růže. Znovu se pokusí zapřemýšlet, ale marně.
„Michale?!“ Tentokrát ho osloví Jakub. Michal se na něj ohlédne.
„Neustále se snažíš na něco přijít?“ Položí Jakub řečnickou otázku. „Jak dlouho jsi vzhůru?“
„Od brzkého rána.“ Pronese pološeptem Michal.
„Tak se pojď najíst. Budeš to potřebovat i já i ostatní.“ Oba se zvednou a jdou k malým zahradním dvířkům. Povídají si.
„Na co jsi od rána přišel?“ Ptá se ho.
„Vůbec na nic. Hlavou se mi honily i jiné myšlenky.“ Pousmějí se.
Dojdou pomalým krokem k zadním dvířkům. Ještě než je stačí otevřít, otevře je jeden ze sluhů a málem do nich vrazí, jak pospíchá je svolat ke snídani.
„To jsem rád, že jdete. Bál jsem se, že vám vychladne čaj.“ Vydechne sluha Martin, který byl pro krále i předtím.
„Studený čaj je také dobrý.“ Pousměje se Michal a s Jakubem projdou dvířky.
„Přesně tak. Já si studený čaj bral na svoje klukovské výlety do lesů a skal.“Chytne Jakub sluhu kolem ramen. Jakub a Michal se rozesmějí. Sluha ne, neví, o co kráčí.
„Ale…“ Chce něco namítnout.
„Žádné ale.“ Zarazí ho Michal. „Teprve se učíš. A to co tě učí tvůj mistr je důležité. Ale časem, až budeš sloužit bez svého učitele některému pánovi, naučíš se, co má nebo nemá rád, jak to má rád a tak.“
„Raději půjdu napřed.“ Celý nesvůj je Martin u kašny uprostřed nádvoří opustí a běží napřed.
„Vyslali jsme posli se zprávou o tom, co se stalo do nejbližších měst a vesnic a také aby ony poslaly tu zprávu dál a sehnaly co nejvíce silných mužů odhodlaných k boji.“ Svěří se Jakub s novinou, kterou by se později stejně dověděl od jiných.
„No vidíš, to mě ještě ani nenapadlo.“ Uzná Michal. Zbytek cesty do jídelny dojdou mlčky.
Když vstoupí do jídelny, po celé jídelně postávají hloučky šlechticů. Na jednom konci stolu něco vysvětluje hlavní sluha svému učni Martinovi.
Je otevřené okno, následkem průvanu bouchnou dvířka, kterými Michal s Jakubem přijdou. Tím na sebe upozorní. A se zvýšeným hlukem se začnou přesouvat ke stolu. Ovšem ještě si nesednou. Čekají, až ke stolu přistoupí i král. Ten si stoupne do čela stolu a po jeho levici Jakub.
Než si Michal sedne spolu s ostatními, pohlédne na všechny přítomné. Během snídaně pozoruje pana a paní Šamanových a po celou snídani mlčí. Po snídani se začnou nerovnoměrně trousit na hrad větší či menší skupiny mladých mužů, aby se přidaliy mezi ty, kdo budou bojovat za záchranu dvou dívek zajatých černými jezdci.
Po dopoledním čaji s rumem v čajovém salónku se Michal plného náměstí lekne. Pak mu brada spadne údivem nad tím, kolik jich přišlo.
Během dopoledne se jimi zaplní celé nádvoří. Jsou to i ti, co se původně nahromadili v hlavní hale a pak se přesunuli ven.
„Nějak rychle se roznesla zpráva o útoku černých jezdců na hrad.“ Poznamená konečně Michal.
„Zřejmě Sharome a Sabina učarovala všechny obyvatele hradu včetně poslů. Třeba si něco přidali a pověděli něco o děvčatech.“ Pronese klidně Karel.
„Proč myslíš?“ Optá se Michal.
„Protože když se podíváš za hradby, uvidíš, kolik jich opravdu přišlo. Alespoň prozatím.“ Odvětí Karel.
„To není třeba. Myslím, že ti budu věřit.“ Vydechne.
„Emile!“ Odchytne dalšího zaučujícího se sluhu, který náhodou chce proběhnout kolem nich. „Připrav do hlavní haly tři stoly a k nim po dvou židlích. Také připravte nějaké papíry, k nim nějaká brka s inkoustem na psaní a také sežeň někoho, kdo všechny ty mladíky zapíše a…“
„Michale, počkej s tím!“ Zarazí Michala Šimon a upoutá na sebe pozornost všech. Sluha čeká, jak král zareaguje, aby pak neudělal něco špatně.
„Nech mě taky psát. Alespoň to bude malá změna.“ Pokračuje Šimon. Michal kývne. Než se však stačí zeptat dalších, začnou se ostatní šlechtici překřikovat. Najednou chce každý jednu židli u stolu ukořistit pro sebe.
„Tak dost!“ Utiší je Michal. „Nemůžeme se na to vrhnout všichni. Šimon si jednu zamluvil a vy ostatní si třeba hoďte kamenem.“ Rozhodne Michal, otočí se na čekajícího sluhu a trochu pozmění rozkaz. „Nikoho nehledejte, připravte jen ty stoly, židle, papíry, pera a inkousty.“
„Ano pane.“ Poslechne.